Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přemýšlím, jestli by tu byl delší soupis logických lapsů nebo seznam popření základních fyzikálních zákonů. „Proboha, koukáš se na film KONG VS. GODZILLA! Co tě na tom překvapuje?“, hřmí mi někde daleko v mozku. Chtěl jsem vidět, jak si dávají dvě obrovitá monstra pěstí do nosu nebo na sebe chrlí jaderná kouzla z dutiny ústní. To jsem také dostal. Guilty pleasure. Jen tady některé věci překročily určitou snesitelnou mez. Nejsem zvyklý se u blockbusteru s prvoligovými digitálními efekty ošívat stejně jako u filmů typu 5-Headed Shark Attack.
Film má být vyvrcholením série monster-verse, kterou se snaží budovat Warner Bros. Pictures. Krom jmen hlavních hrdinů nemá zápletka nic společného s japonskou klasikou King Kong vs. Godzilla z roku 1962. Snad jen jedno je tu podobné. Finální boss fighty v něčem připomínají roztomile hloupé zápasy, ve kterých si monstra velká jako mrakodrap počínají uprostřed obrovského města jako sloni v porcelánu.
Celá série začíná filmem "Kong: Ostrov Lebek", který stále považuji za celkem fajn biják se spoustou sofistikovaných narážek. Pokračovalo se dvěma díly Godzilly a teď konečně dochází ke střetu dvou hlavních hrdinů. V "KONG VS. GODZILLA" jsem zaznamenal postavy z některých předchozích filmů, ale to je vlastně úplně irelevantní. Za prvé si už stejně nepamatuji jejich příběhový oblouk z minulých dílů a za druhé je stejně jedno, jakým dějem se režisér Adam Wingard pokusil děj vyfutrovat. Budete si z něj pamatovat hlavně to, že Godzilla a Kong uspořádali souboj na způsob amerického wrestlingu uprostřed nočního Hong Kongu a vypadalo to celkem fajn. To ostatní se točí kolem toho, že v nitru země existují prostory se spoustou podivného života, existuje tu paralelní krajina, ve které funguje trochu zvláštně gravitace a také tam vznikla nějaká starobylá civilizace. Ale jak říkám, je to jedno, a nelamte si hlavu nad tím, jestli to dává smysl a už vůbec si nelamte hlavu nad tím, kde se uprostřed země bere tolik světla, že je tam celkem dobře vidět.
U filmů tohoto typu většinou přepnu mozek do standby režimu a jen se bavím. Jak jsem již naznačil v prvním odstavci, tady ani to nestačilo. K prvnímu střetu monster dochází na vodě, kdy Konga převáží na lodi. Prostě i při nejlepší vůli na to nemyslet a nechat se pohltit dobrou CGI bitvou přerostlé opice a atomového ještěra prostě nejde. O čem mluvím? Při bitvě vůbec, ale vůbec, nefunguje fyzika, a to až tak, že si toho všimne i malé dítě, které třeba někdy jelo na loďce. Ať už jde o gravitaci nebo pružnost a pevnost materiálů, vše je tak přestřelené, že i když jste naladěni na film tohoto typu, tak to nejde přehlížet. Stejně jako vnitřní rozpory filmu, kterých je opravdu hodně. Například to, že si tvůrci zřejmě neujasnili, jestli má Kong chodit vzpřímeně jako člověk nebo spíše jako gorila.
Wernerům jsem vděčný, že oprášili starou klasiku a vdechli ji nový život. Film nabízí celkem dost vážně hezky vypadajících zapasnických scén, které jsme si užil. Herci tu v mantinelech scénáře vlastně nemají co předvést, ale to mě tady nijak neuráží. Jak pro Konga tak pro Godzillu mám svým způsobem slabost, ale tohle v mnoha ohledech nefungovalo ani jako jako guilty pleasure. Jediné, co jsem si užil, bylo posledních dvacet minut závěrečného boss fightu a to mi přijde trochu málo.
USA, 2021, 113 min
Režie: Adam Wingard Scénář: Terry Rossio, Eric Pearson, Max Borenstein Kamera: Ben Seresin Hudba: Junkie XL Hrají: Alexander Skarsgård, Millie Bobby Brown, Rebecca Hall, Brian Tyree Henry, Šun Oguri, Eiza González, Jessica Henwick, Julian Dennison, Kyle Chandler, Demián Bichir, Ziyi Zhang, Kaylee Hottle, Lance Reddick, Danai Gurira, Daniel Nelson, Benjamin Rigby, Conlan Casal, Brad McMurray, Ronny Chieng Producenti: Alex Garcia, Jon Jashni, Mary Parent, Brian Rogers, … Střih: Josh Schaeffer Scénografie: Owen Paterson, Ronald R. Reiss (set dekoratér) Kostýmy: Ann Foley
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.